ZPĚT

V těchto místech budou uveřejňovány příspěvky účastníků i neúčastníků cykloturistické akce "Vpedálech stezkou Karla IV." Pro tyto příspěvky není stanoveno žádné tématické zaměření ani omezení, samozřejmě ale uvítáme jistou souvislost s prezentovanou akcí. Rozměr, duchovní ani fyzický také není určen. Vaše příspěvky zasílejte na adresu:jkoudel@post.cz , případně lze dohodnout i jiný způsob předání textu (na papíře).

Josef Koudelka


Jsme rádi, že jako prvního přispěvatele můžeme uvést skvělého glosátora a nového předsedu turistického odboru v malostranském Sokole, zarytého, ale tolerantního necykloturistu, mladého a nadějného, tuším, že také ověnčeného titulem MCH (Malostranský chytrák), mimochodem jiné tituly uvádět nebudeme, abychom neplýtvali místem, zkrátka - Antonína Živného

 

Malé erbenovské intermezzo v Českém krasu

Jednoho roku jsme se také (jako v poslední době takřka každoročně) vypravili coby zarytí pěšáci, kteří cyklistiku sledují sice pilně na obrazovce (viz zejména Tour de France, Tour del ´Avenir, Závod míru, cyklokros, atd.), ale sami se nepřipojují, do Českého krasu a měli tu drzost svou akci nazvat "I bezpedálů stezkou Karla IV". Abychom nepřišli o požitek vidět i potící se líné bílé kůže, načasovali jsme zmíněnou akci na den akce cykloturistů. Abychom přitom nepřišli o horské prémie, vystoupali jsme na Skálu nad Sv. Janem a kochali se pohledy do údolí Kačáku i do vzdálenějších míst. I rozhodl jsem se využít té nádherné přestávky k poučování o geologii i současné přírodě Českého krasu. Na závěr jsem nastínil i možnosti dalšího postupu směr Mořina nejlépe beze značek. Nevím, jestli to bylo tím, že Mořina mi připomněla mokřinu, nebo náhlým závanem poezie v mé hlavě, jal jsem se výklad zakončit zvoláním: "A na topole podle skal zelený mužík zatleskal". Náhle, kde se vzal, tu se vzal, opravdu zelený mužík, nikoliv z topolů, leč z blízkých křovin vylezlý, takto k nám pravil: "Já Vám naopak netleskám. Budete-li ovšem realizovat Vámi nastíněnou trasu, bude Vás to stát tisícikorunu. Každýho." Zelený mužík nebyl totiž ani vodníkem, ani generálmajorem von Schwarzburg (ten ze Švejka), ale strážcem Národní přírodní rezervace Karlštejnsko. Tak jsme už raději dokončili naše putování ortodoxně po značených cestách, což vřele doporučujeme i letošním účastníkům této akce.

Antonín Živný, v roce 2004 (asi)

 

 

ČTENÍ PRO ÚČASTNÍKY A PŘÍZNIVCE TRADIČNÍ

KAŽDOROČNÍ AKCE

„Vpedálech stezkou Karla IV.“ či „I bezpedálů stezkou Karla IV.“

 

 26. dubna 2014 se zúčastníme 37. ročníku, to znamená, že poprvé se cyklistická akce konala v roce 1978. Pořadateli byli členové turistického oddílu malostranského Sokola a je to úctyhodná výdrž, že v tom Sokolové pokračují dodnes. Je to zásluha Pepy Koudelky a Lenky Koudelkové, kteří i nyní vítají účastníky v cíli na fotbalovém hřišti v Mořině. A je to zřejmě jejich milý úsměv, několik přátelských slov, které s každým prohodí a také vtipný diplom, který účastníci obdrží, že se všichni kamarádi těší na setkání. Tak je stále dost zájemců o účast.

Nápad uspořádat cykloturistické povyražení měl Pepa Koudelka. Startovalo se u sokolovny na Malé Straně pod Petřínem a cíl byl na hradě Karlštejně. Pepa o tom vypráví:

 

 „Vrátil jsem se z vojny a zapojil se do cvičitelské praxe v malostranském Sokole. Na kole tehdy stále ještě jezdilo jenom pár pošťáků a pár podivínů, takže není divu, že prvního ročníku jsem se zúčastnil sám (tedy ne nikdo, ale jeden účastník). Již ale na druhém ročníku nás bylo dvakrát tolik – tedy dva. Geometrická řada byla ukončena při čtvrtém ročníku, kdy místo plánovaných osmi nás bylo jen sedm, ale všichni obdrželi slíbené pivo plzeňské mnou financované. V dalších letech jsem naštěstí už nemusel tento stimul hradit ze svého. Akce byla zařazena do celostátního kalendáře, jako takové jí byla přidělena dotace a účastníkům, kterých najednou bylo i 150, zbylo většinou i na klobásu.“

 

Je chvályhodné, že počáteční neúspěch Pepu neodradil. Věděl, že cesta k úspěchu a slávě bývá někdy trnitá. Nevzdal to a my se díky tomu máme na co těšit.

Pořadateli na startu pod Petřínem bývali Pepa a Jirka Votlučka. Kontrolu v cíli, který je průjezdní, zajišťovali Alena Dokonalová a Honza Pavlík. Při jednom z jubilejních ročníků byl vyhlášen požadavek zúčastnit se akce v oblečení, které by odpovídalo době počátků cyklistiky. Honza Pavlík se na tuto příležitost oděl do fraku a Alena Dokonalová do slušivých šatů mladé, emancipované dámy. To bylo ještě nezralé mládí! Nedalo by se to zopakovat?

Jakmile se Karlštejn stal cílem zahraničních turistů po pádu železné opony a ceny v karlštejnských hospodách stoupaly, byl cíl přemístěn na Mořinu. Nejprve to bylo do motorestu JZD u silnice, později na fotbalové hřiště na okraji obce. Také u sokolovny se už nestartuje, cyklisté mohou vyjet z Prahy odkudkoli a v cíli nahlásit Koudelkům počet ujetých kilometrů. Akce se zúčastňovali kromě výše jmenovaných zejména Zdeněk Flum, Milan Veselý se syny, Pavel Žatecký, Gábina Kociánová, Vintrovi s kamarády, Vašek Stránský, Franta Bílek, Kulhánkovi s celou partou přátel, Vlasta Klazarová a další.

 Následující vzpomínka je opět od Pepy Koudelky:

 

„V době bujného rozkvětu, kdy počet účastníků převyšoval číslovku vsto, a kontrola byla na Karlštejně u spřáteleného vedoucího kiosku s pivem plzeňským, se o naši akci zajímala i média. V práci mě občas „přepadl“ rozhlasový sportovní reportér Aleš Procházka s magnetofonem a dotěrnými dotazy. Co z mého koktání sestříhal, jsem potom raději ani neposlouchal. Přímo na Karlštejn se vydala jednou také novinářka z Československého sportu. Bohužel mě nezastihla. Přijížděl jsem skoro poslední, protože jsem zajišťoval start Na Újezdě a telefonicky hlásil kolegům na Karlštejně, kolik korun bude připadat na jednu poukázku (podle počtu účastníků), abychom celou dotaci spravedlivě rozdělili. No, a protože jsem tam nebyl, tak jí (té reportérce) „sokolští dobráci“ nakecali (jinak se to napsat nedá) spoustu nesmyslů, které se jí líbily a zanedlouho si to všichni mohli přečíst v novinách. A to přesto, že po příjezdu domů v ten samý den jsem s ní telefonicky vše probral, objektivně informoval a nepravdy dementoval. Pak jsem si v novinách mimo jiné přečetl, že jsem účastníkům sliboval za účast pivo plzeňské (to byla pravda), pak, že jsem v propozicích napsal, že účastníci budou platit pivo plzeňské mně - to byla taky pravda, ale samozřejmě to byla nadsázka – nikdo mi pivo neplatil. Jenže to by nebylo tak zajímavé, tak jsme mohli dále číst, že jsem skutečně všechna ta piva vypil (několik desítek piv), ale pak, že mě museli domů odvést či odnést nebo snad dokonce, že jsem jel domů vlakem. Dodnes nevím, kdo si tu pitomost tehdy vymyslel.

Pokud jde o termín konání – je pravda, že v začátcích se akce konala o týden dříve, tj. předposlední sobotu v dubnu. Jak a kdy došlo ke změně a nevím ani proč, ale počasím to nebylo. Je fakt, že občas trochu sněžilo (zrovna při druhém ročníku), ale to nás, houževnaté Sokoly, nemohlo odradit (tehdy).“

 

Další nahlédnutí do historie této akce slibuje Pepa u příležitosti konání 50. ročníku. To prý si už nebude pamatovat vůbec nic, a to budou teprve zajímavé příběhy.

Akce se stala natolik oblíbenou, že se jí začali zúčastňovat i pěší turisté. Pepa si vzpomněl, že první turisty zbrocené potem přivedl do Mořiny fortelný Ivan Fortelný. Podpůrná akce dostala název „I bezpedálů stezkou Karla IV.“ Po několik let byl vedoucím pěších turistů Tonda Živný, který na kole nejezdil. 

V roce 2003 pěšáci pochodovali do Mořiny přes Sv. Jana pod Skalou a Toník uspořádal malou přednášku o geologii Českého Krasu na skále nad klášterem. O svém zážitku napsal v roce 2004:

 

„Nevím, jestli to bylo tím, že Mořina mi připomněla mokřinu, nebo náhlým závanem poezie v mé hlavě, jal jsem se výklad zakončit zvoláním: „A na topole podle skal zelený mužík zatleskal.“ Náhle, kde se vzal, tu se vzal, opravdu zelený mužík, nikoliv z topolů, leč z blízkých křovin vylezlý, takto k nám pravil: „Já vám naopak netleskám. Budete-li ovšem realizovat vámi nastíněnou trasu, bude vás to stát tisícikorunu. Každýho.“ Zelený mužík nebyl totiž vodníkem, ani generálmajorem von Schwarzburg (ze Švejka), ale strážcem Národní přírodní rezervace Karlštejnsko. Tak jsme již raději dokončili naše putování ortodoxně po značených cestách, což vřele doporučujeme i letošním účastníkům akce.“

 

Po Toníkovi převzal vedení pěších pochodů Honza Pavlík, protože již přestal jezdit na kole. To jsme již nebyli členy Sokola, ale na své bratry a sestry jsme nezapomněli. Naopak, využili jsme příležitosti se s nimi zase setkat u pivečka na Mořině, kde je zajištěno malé občerstvení v hospůdce u hřiště. Když je hezké počasí, bývá na terásce, zalité jarním sluníčkem, moc hezké posezení. Bohužel, téměř všechny pěší cesty na Mořinu vedou do prudkých kopců a tak Honza Pavlík přenechal vedení výletů mně. Průzkum však provádí, výlet neznačenou cestou předloni ze Srbska k lomům Amerika se mu zvláště povedl. Zatímco jsme se při akci romanticky kochali hojnou květenou Českého krasu a občerstvovali se ranní rosou, čekal na nás Honza na Mořině prozaicky u guláše.

Z Mořiny chodíme zpravidla k vlaku přes Karlštejn. Musím vzpomenout na vydařený výlet 24.4.2010, který Honza Pavlík příkladně nazval: „Pěšky do Mořiny za otcem vlasti, aneb pěšáci za cyklisty a za pivní slastí“. Vycházeli jsme z Třebotova a šli jsme přes Roblín. Byl nádherný slunečný jarní den. Z Mořiny jsem šla s Honzou, s Jitkou Černou a Růžou Francovou. Všude kvetly sasanky, podléšky, orseje a jarní hrachory. Vzduch voněl příslibem krásného období léta a dalších turistických zážitků. Prolezli jsme tenkrát Karlštejn křížem krážem, byli jsme až na nádvoří hradu i na hřbitově, odkud je krásná vyhlídka. Často na to s Jitkou a s Růžou vzpomínáme.

A což pohled na Karlštejn od křížku nad Hlásnou Třebaní? Krásných míst je na Karlštejnsku hodně a tak doufám, že i můj letošní výlet poctí kamarádi svojí účastí, protože koho nožky nebolí, ten podpoří Sokoly, kamarády Lenku a Pepu Koudelkovy a také zdatnější naše sportovce, cyklisty. Vy, nadějní cyklisté, si jistě nenecháte ujít příležitost prokázat svoji zdatnost a blýsknout se svým uměním, na které my, pěšáci, jen obdivně zíráme přes pivní pěnu v půllitru.

Končím citátem z diplomu pro cyklisty: „… líná bílá kůže – sedí a jde, řekl jednou jeden Indián, když viděl bělocha jedoucího na kole“. Pro pěšáky jej Pepa upravil takto: „…..líná bílá kůže – jde a jde, nebo sedí v hospodě“ nikdy nikdo neřekl, ale všichni to vědí“.

 Přispějte i Vy letošní účastí něco do stránek historie této akce, pozvěte i příslušníky svých rodin, své kamarády, vnoučata a pravnoučata. Na všechny se těší manželé Koudelkovi a také Alena Lacková.

 Autor: Alena Lacková

 vyšlo v Nostalgickém vandrovníku XII jako příloha ke Kalendáři akcí Odboru KČT Karlov, oddíl Petřín č. 2/2014 v dubnu 2014

 

ZPĚT

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich